Irena Zárubová: Výuku je dobré propojovat s realitou běžného života

Hostem další z epizod podcastu Z lavice do akce! byla Irena Zárubová, metodička ve vzdělávací a výzkumné organizaci Schola empirica. Učitelskou praxi a zkušenosti má jak ze základních škol v Česku, tak z Evropské školy v Bruselu a několika zahraničních stáží. V rámci Schola empirica se věnuje implementaci mezinárodního programu KiVa proti šikaně tady v Česku a implementaci metodiky Skillsbuilder na rozvoj měkkých dovedností. Miky Škoda si s ní povídal třeba o tom, jak pracovat s hodnocením studentů nejen ve vztahu k podnikavosti.

Ireno, jakým nejlepším způsobem můžeme hodnotit žáky a studenty?

Důležité je, abychom si i my dospělí uvědomili, co nás v životě posouvá. Jestli jen hodnocení, že se nám něco nepovedlo, nebo když nám někdo konkrétně řekne, jak bychom to mohli udělat jinak. Známka je něco, čím proces zavřete a žáka nikam neposunete. Dáte nálepku dvojkaře, trojakře, a té se dítě těžko zbavuje. Mně určitě dává smysl slovní hodnocení ve smyslu neustálého poskytování zpětné vazby během výuky.

Z mého pohledu je důležité žákovi stanovit nějaká kritéria úspěchu. Ta mohou naprosto korespondovat s tím, jak by to vypadalo, kdyby dostal jedničku. Ovšem na konci procesu mu neřeknu, že neuspěl a dostane trojku nebo čtyřku, ale sdělím mu, nakolik ta kritéria naplnil a co je potřeba udělat, aby je naplňoval dál. To je pro budoucnost studenta důležité – aby věděl, kam má směřovat a ideálně i to, jak se tam dostat.

Jak do hodnocení zapojovat rychlé odměny – body, odznaky, bonbony?

Děti nejprve podnikají věci jen podle toho, jestli je to baví nebo zajímá. My dospělí jim poté začneme dávat tyto odměny a sami jim vytvoříme závislost na tom, že něco dělají, aby dostali třeba razítko nebo jedničku. V některých situacích, zejména u malých dětí, to dává smysl, ale musíme být opatrní, aby se z toho nestala norma. Já se přikláním k názoru, že dítě není potřeba chválit, ale je důležité s ním sdílet radost z toho, že se mu něco povedlo. Setkala jsem se s příkladem, kdy učitelé dávali dětem obrázky, pod kterými bylo skryté nějaké slovní hodnocení – třeba pokud dostali červeného trpaslíčka, znamenalo to, že by ještě měly zlepšit mluvený projev. To je taková zkratka slovního hodnocení a je to fajn, ale musí to být mezi učitelem a žáky opravdu jasně domluveno.

Platí pravidlo „Chval před ostatními a trestej v soukromí“?

Já mám poměrně vyhraněný názor i na chválení – myslím si, že i časté chválení na veřejnosti může vést k jisté nenávisti vůči chválenému. Výtka by určitě měla být tvář v tvář spíš něž před kolektivem. Jinak s ní totiž zatížíte i ostatní a nedoputuje tolik k danému jedinci.

Jakým způsobem vlastně dětem dávat zadání?

Mně se moc líbí koncept líného rodiče nebo učitele, podle kterého příliš mnoho iniciativy od nás dospělých škodí. Musíme nějak vydefinovat kritéria, ale to, jakým způsobem je děti naplní, nebo je i rozšíří, je dobré nechat nich a spontánně reagovat na to, jak s tím děti naloží.

Platí to, že učitel má být víc motivátor, než studnice informací?

Učitel je ve třídě určitě proto, aby žáky motivoval. Nemusí být studnice informací, ty si žáci najdou v encyklopediích nebo na internetu.

Jak se z vašeho pohledu v Česku daří u učitelů budovat měkké dovednosti, jako třeba poskytování zpětné vazby?

Náš program Skillsbuilder se nám našich pilotních školách daří zavádět velmi dobře. Učitelé si pochvalují zavádění metodiky, která je o stylu jejich výuky donutí přemýšlet trochu jinak. Osvojování některých dovedností, jako třeba schopnosti naslouchat, může být pro žáky poměrně složité. Naše metodika funguje tak, že dovednosti rozdělí do jednotlivých krůčků – děti pak samy sledují cíl a vidí, jaké dělají pokroky. Učitelé zpomalují, zvědomují si osvojování dovednosti a co je nejdůležitější, zvědomují ho i dětem.

Jak u studentů, kteří už jsou zaškatulkovaní jako trojkaři nebo čtyřkaři, a už ani nejsou motivováni k tomu se zapojovat, začít budovat podnikavost?

Ptát se jich na to, co je zajímá. Protože to, že sedí někde vzadu ve třídě a nezajímá je to, co většinu, neznamená, že nemůžou být dobří v něčem jiném, čemu není věnován takový prostor. Naopak mnohdy učitelé popisují, že v projektech zaměřených na rozvoj podnikavosti se projeví děti, které se v rámci běžné výuky moc nezapojují. Může to být i tím, že tyto projekty jsou mnohem víc provázané s realitou běžného života. Obecně propojení předmětu s realitou běžného života je něco, čím může učitel žáky rozhodně zaujmout.

Jak dávat efektivně zpětnou vazbu při zpracovávání větších projektů, které rozvíjí podnikavost?

Stejně jako při krátkodobých projektech. Pokud se jedná o dlouhodobější projekt, je dobré si ho rozdělit na dílčí prvky, které žákům zvědomujete a hodnotíte zvlášť. Třeba pokud děti upořádají jarmark, můžeme se s nimi zaměřit na spoustu věcí –třeba na to, jaký produkt budou vyrábět, jak ho budou balit, kdo je jejich cílová skupina, jakou si udělají reklamu. A každou oblast posouvat zvlášť.

Kdybyste mohla změnit jednu věc v českém vzdělávacím systému, která by to byla?

Moc bych si přála, aby se učitelé víc zaměřili na rozvoj měkkých dovedností jako je cílevědomost, vůdčí schopnosti a pozitivní nastavení. Zkrátka v žácích a studentech budovat seberozvoj, aby věděli, jak se v životě umět poprat.

Pokud vás článek zaujal, můžete si celý rozhovor poslechnout na Spotify.

Podcast Z lavice do akce spadá do klíčové aktivity podnikavost, kterou má na starosti Centrum pro přenos poznatků a technologií. Aktivitu realizuje pod vedením a koordinací Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Tato klíčová aktivita se uskutečňuje v rámci projektu implementace Krajského akčního plánu II - Inovace ve vzdělávání. Projekt je financován z fondu Evropské unie prostřednictvím operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání.