Ozoboti pomáhají zpestřit výuku dětem i učitelům

Kreativita, divergentní myšlení, umění spolupráce a komunikace, práce s chybou nebo plánování. Všechny tyto dovednosti pomáhá rozvíjet kulička menší než tenisový míček. Jak? O tom jsme si povídali s Tomášem Hájkem – lektorem brněnských Prototýpků.

Ozobot je miniaturní robot s kolečky a motorkem, který díky čidlům na spodní straně dokáže rozeznávat barvy a sledovat čáru. Novější modely mají čidla i na přední a zadní straně, která jim pomáhají například detekovat překážky. Jsou také vybaveni Bluetooth a dají se tak programovat na dálku třeba z telefonu nebo tabletu.

Jejich specifikum je, že se dají programovat fixami, respektive sadou čtyř barev – modrou, červenou, zelenou a černou. Kombinacím těchto barev se říká ozokódy. Právě tyto ozokódy dokáže robot prostřednictvím čidel na spodní straně číst a každý pro něj může znamenat jiný pokyn – zatoč, zrychli, zacouvej, roztoč se nebo udělej piruetu.

Prototýpci ozoboty využívají na svých workshopech a také v rámci projektových dnů, které pořádají na školách. Pracovat s nimi mohou děti už od první třídy, využívat se dají dokonce už u předškoláků. U nich mimo jiné pomáhají trénovat i správný úchop fixy, když kreslí ozobotovi čáru, po které jezdí. To je ale pouze jedna z dovedností, které ozoboti podporují. „Ozoboty využíváme zejména pro zlepšení informatického myšlení nebo základy programování. Děti si to samozřejmě přímo neuvědomují, ale osvojí si nějaký postup, který se s programováním shoduje – já dávám příkazy a ten přístroj nebo aplikace na ně reaguje,“ vysvětluje Tomáš.

Další dovednost, kterou ozoboti pomáhají rozvíjet, je umění komunikace a spolupráce. „Skvěle funguje, když děti necháme pracovat ve skupinách a ony společně vytvoří velkou mapu. Vymyslí, co kde bude, a pak tam najednou pustí třeba pět ozobotů najednou,“ popisuje lektor Prototýpků.

Děti málokdy přemýšlí v nějakých krocích dopředu, ozoboti v nich ale mohou podpořit i schopnost plánovat. „Děláme to třeba tak, že ozobotovi do cesty namalujeme křižovatku. Působí to jednoduše, ale pokud před ni neumístíme ozokód, projede ji pokaždé jinak, protože jede náhodně. Děti proto musí přemýšlet nad tím, odkud na ni robot přijede, kam ho budou chtít poslat dál,“ říká Tomáš.

Práce s ozoboty podporuje také divergentní myšlení. Pro to se využívá například tzv. padesáticentimetrový závod – děti musí využít padesát centimetrů čáry k tomu, aby dostaly ozobota do cíle. Někdo udělá pár zatáček, někdo si troufne na křižovatku. Na konci pak je stejné zadání a řada správných výsledků, který je každý úplně jiný.

Prototýpci mají na své workshopy připravené mapy a samolepky, na které se vyplňují barevné ozokódy – ty se dají i přelepovat, pokud někdo udělá chybu. „Rád říkám, že ozoboti jsou dokonalí na práci s chybou, protože sami nejsou dokonalí – čidlo například čte barvy různě v různých světlech,“ říká Tomáš.

Jako součást výuky se ozoboti dají využívat napříč předměty. Třeba v zeměpise učitel může do mapy zapsat názvy různých měst a dát dětem za úkol, aby doplnily ozokódy tak, aby robot projel pouze hlavními městy a ostatní minul. Využít se dají třeba i v češtině jako podpora vyprávění příběhu podpořeného mapou s ozokódy, po kterých ozobot cestuje. „Robot má totiž na sobě i diody, které se dají naprogramovat tak, aby svítily různými barvami – červený robot se tak může zastydět, modrému je zima, zelenému špatně. To všechno může děti podpořit při vyprávění příběhu či při vyjadřování emocí,“ vysvětluje Tomáš a dodává: „Mě samotného ani některé způsoby nenapadnou, ale stává se mi, že na školení sedí učitel, který sám přijde s nápadem, jak to ve svém předmětu využít. Je to samozřejmě o jejich vnitřní motivaci a kreativitě. Zatím znám bohužel víc učitelů, kteří mají ozoboty ve skříni než těch, kteří je ve výuce používají, protože je třeba odradil první zádrhel. Proto v Prototýpcích máme také celodenní kurz pro pedagogy, na kterém procházíme různé nástrahy a učíme pedagogy využívat tuhle robotickou pomůcku na maximum.“

Využití ozobotů ve výuce je náročnější na přípravu, ale o to efektivnější přináší výsledky. „Práce s ozoboty je to tak přirozený způsob učení, že děti vlastně ani nevnímají, že se učí. Proto je dobré vždycky na konci shrnout, co jsme se naučili, aby si to děti zvědomily,“ uzavírá Tomáš z Prototýpků.